Český senát je dlouhodobě vnímán jako nepříliš významný. Projevuje se to i u senátních voleb, kde bývá tradičně nízká účast, zvlášť ve druhém kole. Co udělat, aby význam horní komory českého parlamentu vzrostl?
Senát měl – jak už z jeho názvu vyplývá v dobách starořímské republiky funkci „rady starších“. Tehdy byla jeho autorita především neformální, zatímco formální těžiště moci spočívalo na lidových shromážděních a ve výkonné oblasti na konzulech. V českých zemích se senát objevil už během první republiky, na což se navázalo po rozpadu Československa a od roku 1993 ho máme opět jako součást parlamentní demokracie – přestože první volby se uskutečnily až v roce 1996.
Obrázek: Valdštejnský palác v Praze na Malé Straně – sídlo Senátu PČR, autor: Krokodyl, licence CC BY-SA 3.0
Ovšem již od novodobého počátku si tento orgán, pod názvem Senát Parlamentu České republiky, hledá svoji pozici. Přestože má některé velmi významné pravomoci (jako je jmenování ústavních soudců nebo podání žaloby pro velezradu na prezidenta), je vnímán především jako „pojistka demokracie“, myšleno jako ochrana proti nadměrným rozmarům poslanců.
Pojistka je to ovšem poměrně slabá. Když totiž senátoři vrátí zákon zpět do sněmovny, stačí k jeho přehlasování prostá tedy „stojedničková“ většina všech poslanců. Čili když má vládní koalice disciplinované poslance, nepředstavuje to pro ni žádný větší problém, jen zdržení. Stejně si může vždycky schválit, co chce.
Radek Vondráček z ANO viní ze slabé pozice senátu a z nezájmu o volby aktuální dvoukolový volební systém (který vede k volbě „menšího zla“, kandidáta méně vadícího voličům nemajícím svého kandidáta ve druhém kole) a chtěl by ho změnit. Že je motivem totální neúspěch ANO v letošních volbách, je jasná věc. Já ovšem přemýšlím o tom, co by mohlo skutečně význam senátu posílit, a to nejen u voleb.
Některé státy mají určeno, že pro přehlasování horní komory parlamentu je potřeba silnější většina než jen ta prostá. To je věc, která může pomoci, ale samozřejmě má také své nevýhody – hlavně může vést až k zablokování funkce parlamentu, pokud bude každou komoru ovládat jiná skupina. Na druhou stranu to brání stylu „ode zdi ke zdi“, kdy každá další vládní koalice houfně ruší to, co schválila ta předchozí a schvaluje věci nové, takhle pořád dokola.
Proto by se mi líbil určitý kompromis: dynamická většina. Místo aby bylo pevně dáno, jakou většinou je třeba ve sněmovně přehlasovat senát, určovala by se tato většina podle hlasování v senátu. Mohlo by to být jak podle poměru, tak i podle absolutního počtu hlasů, což je mírnější forma, protože senátorů je méně než poslanců.
Například kdyby pro vrácení schvalovaného zákona hlasovalo 41 senátorů (nejmenší možná většina všech; stejně by se postupovalo, kdyby se hlasování neúčastnili všichni a vrácení by prošlo jen většinou přítomných senátorů), při využití absolutního počtu hlasů by na přehlasování stačilo 101 poslanců. Naopak kdyby pro vrácení hlasovalo například 70 senátorů, už by bylo potřeba 130 poslanců. Takové řešení by neblokovalo průchod zákonů, s nimiž má problém jen nevýrazná většina senátorů, naopak by zastavilo zákony, proti nimž je většina výrazná.
Co si o takovém řešení myslíte? Pomohlo by to pozici senátu a kvalitě české demokracie?