Proč se ajťák rozhodne si pořídit bosoboty a chodit v nich? A jaké pocity z takového chození má?
Pořídil jsem si Skinners
Dnes je obvyklé chodit venku v botách. Boty jsou skvělá věc, protože chrání nohy před chladem a před řadou nebezpečí, která na ně venku číhají – od kamínků a střepů, přes hřebíky a dráty, až třeba po psí „nášlapné miny“. Jenže zároveň člověka připravují o příjem informací přes chodidla a způsobují jednotvárnou zátěž nohou, která vede k různým zdravotním neduhům a k větší náchylnosti ke zranění.
Proto se mnozí lidé buď vracejí přímo k bosé chůzi, nebo si pořizují různé „bosoboty“, tedy boty zajišťující pocit co nejbližší chůzi naboso. Pár let jsem o pořízení takových bot uvažoval, až nakonec nazrál čas na podzim, kdy jsem se definitivně rozhodl. Pořídil jsem si Skinners 2.0, což jsou vlastně tlustší ponožky mající ze spodní a boční části navulkanizovánu gumovou vrstvu s hrubým povrchem.
Skinners mají zajímavou historii. Vymyslel je český právník Petr Procházka a na rozjezd výroby využil tzv. crowdfunding, tedy komunitní financování.
První zkušenosti
Protože jsem si Skinners pořídil na podzim, nestihl jsem před zimou nasbírat moc zkušeností. Přestože v nich není vysloveně zima, přece jen to při teplotách okolo nuly nebo pod ní není úplně ono. Takže jsem si dal přestávku a k „ponožkám“ se opět vrátil až v březnu.
Začnu obecně: chodit ve Skinners je něco úplně jiného než chodit v botách. Je to i něco jiného než chodit bos, ale zase takový rozdíl v tom není – asi největší je v tom, že jsou chráněny prsty, které si lze při úplně bosé chůzi snadno „ukopnout“. Ale oproti botám je to opravdu hodně jiné, v řadě ohledů.
Člověk cítí na zemi prakticky všechno – každou nerovnost, každý kamínek, skoro i každé stéblo trávy. Chodidla jsou citlivější, než by se běžně zdálo. Nohy na to automaticky reagují a chůze se stává úplně jinou, než když se jde v botách.
Poprvé jsem zvládl jen asi kilometr, než se dostavily silné bolesti ve svalech. Ale byly to úplně jiné svaly, než by se dalo očekávat. Zatímco spodní část nohou byla v pohodě, nejvíc bolely svaly stehenní a hýžďové. Byl to zkrátka nezvyk doplněný snahou o vyšší kontrolu pohybu.
Příště už to bylo o poznání lepší, při třetí cestě už jsem dal 5 km bez bolesti. Tedy – úplně bez bolesti to nebylo, ale nebyla to bolest svalová. Povedlo se mi totiž naplno šlápnout na špičatý kámen ukrytý pod listím. Tohle je jedna z věcí, na kterou je potřeba dávat pozor.
Další zajímavá zkušenost přišla později. Do mokra Skinners fakt nejsou. I když se guma zdá být kompaktní a voděodolná, není tomu tak. Jsou v ní praskliny, kterými voda prosakuje dovnitř. V loužích navíc samozřejmě hrozí i natečení vrchem.
Jak na různých površích
Z prvních zkušeností zmíním ještě pocity z různých povrchů. Hodně totiž záleží na tom, po čem se ve Skinners chodí.
- Tráva, mech, listí a podobné měkké povrchy – tohle je úplně nejpříjemnější a člověk si to doslova vychutná. Nikde nic netlačí a lze se pohybovat úplně přirozeně. Jen pozor na to, že se tam může skrývat něco tvrdého nebo ostrého.
- Písek a hlína – taky výborné povrchy s příjemným pohybem, zvlášť pokud jsou měkké. Za mokra to ale není ono a bláto se může snadno dostat i dovnitř.
- Tvrdé a kamenité cesty – jsou asi tak uprostřed příjemnosti. Dá se po nich velmi dobře chodit, nohy na povrch reagují skvěle, jen je potřeba se vyhnout ostrým kamenům.
- Štěrk a šotolina – tady platí, že čím menší velikost zrn, tím je to lepší. Chodit po hrubém štěrku už zrovna příjemné není, ale hlavně u kratších vzdáleností to i tak není problém.
- Kočičí hlavy a dlažební kostky – není to tak zlé, jak by se mohlo zdát. I po těchto površích se dá docela slušně chodit, hlavně díky dobré reakci nohou. Ale příjemné to není, hlavně na nerovných dlažbách.
- Zámková nebo jiná betonové dlažba – v něčem je lepší než kamenné kostky, v něčem horší. Část vlastností sdílí s asfaltem nebo betonem (viz dále), část s kostkami.
- Asfalt a beton – jednoznačně nejhorší povrchy, po kterých je tato chůze doslova za trest. Je potřeba se naučit chodit úplně jinak než v botách, jinak člověk ucítí tvrdé rázy až v hlavě. Musí se chodit přes špičky, ne přes paty. Nohy nereagují automaticky, jako se to děje třeba u dlažebních kostek nebo štěrku, je nutné na to myslet, hlavně ze začátku.
To by bylo zatím všechno. Až nasbírám další zkušenosti a pořádně se naučím ve Skinners chodit, opět o tom něco sepíšu. Jinak kdo by nevěděl, v dubnu bude opět akce Deset tisíc kroků ke zdraví, které se lze zúčastnit (ať už registrovaně nebo i jen tak) a něco pro sebe udělat.